Vandrovní minimum Poutníka

Vandrovní minimum pro každého 22.-24.5.2015. Poutníci se tento víkend poprvé vydali na opravdovou pouť po vlastních nožičkách. Tedy…napřed jsme jeli vlakem, ale potom už jsme capkali po vlastních. Lokálka vyplivla naší skupinu v Kolinci, kde všichni shodili batožinu ze zad a vše, co bylo připraveno v lodním pytli, začali překládat do svých zavazadel. Tu konzervu, tu cuketu, tamhle tatranku. Prostě všechno, co si žádá tělo Poutníka na daleké pouti. Rozklikni nadpis a přečti si celý článek od Mejly a odkaz na fotky.

Poutníci se tento víkend poprvé vydali na opravdovou pouť po vlastních nožičkách. Tedy…napřed jsme jeli vlakem, ale potom už jsme capkali po vlastních. Lokálka vyplivla naší skupinu v Kolinci, kde všichni shodili batožinu ze zad a vše, co bylo připraveno v lodním pytli, začali překládat do svých zavazadel. Tu konzervu, tu cuketu, tamhle tatranku. Prostě všechno, co si žádá tělo Poutníka na daleké pouti.

Protože jsme vyrazili z civilizace později, bylo nám jasné, že jedenáct kilometrů za světla neujdeme. Bylo to však vítané zpestření cesty. Dokázali jsme, že to dokážeme.

Kolinec jsme opouštěli za soumraku, spřátelení strážci veřejného pořádku nám popřáli šťastnou cestu a už jsme poslouchali večerní, později noční, ticho přerušované pouze oddychováním pochodujících a kroky na asfaltu. Naším cílem byl Ztracený flek bratrů skautů kdesi na periferii Plichtic, nebo dál? Cesta tam byla dlouhá, ale zvládli jsme jí a mohli si vychutnat vítězné uzeniny v podobě obligátních buřtů na ohni. Chvíli jsme ještě povídali, ale pak jsme ulehli.

Ráno nás probudilo švitoření ptáčků a sluníčko, které se svými paprsky dralo do našich spacáků. Po pravé trampské snídani jsme vyrazili na další cestu. U Hnačovského rybníku jsme nabrali dalšího účastníka a vyrazili směrem na Zdebořice. Po adrenalinové cestě po pastvinách, za doprovodu stáda místních jalovic, jsme si odpočinuli u kávičky a domácí buchty na dvorku pionýrských kamarádů. Zbývalo jen překročit kopec a byli jsme v cíli.

Na Pajedlech, domovním fleku Klatovských Tuláků, jsme se rozložili a začali se věnovat přípravě ohniště a hlavně přípravě oběda. Protože nás bylo dost, oběd byl rychle hotový a my mohli přivítat další účastníky.

Po obědě jsme se sešli u stolu, abychom se dovybavili. Z doneseného materiálu jsme si zhotovili, kdo ještě neměl, obaly na ešusy, aby se maminky nezlobily. On začouzený ešus totiž docela špiní náhradní trenýrky a trička.

Mezitím se čas nachýlil a začala se vařit večeře. Nechali jsme jí líně probublávat v kotlíku a vyrazili si zkusit přenos ohně na delší vzdálenost. Povedlo se všem a tak si všichni zasloužili polívku. A abychom se pořádně najedli, přivezly holky, až z dalekého severu, těsto na hady. Pochutnali jsme si a u ohně jsme strávili zbytek večera. Hrálo se na kytaru, na flétnu, harmoniku, ukulele, sfoukávaly se svíčky na narozeninových dortících. Prostě hezký večer.

Ráno jsme se sbalili, uklidili a vyrazili na poslední část cesty. V plánu byl oběd na Muší louce. Jen co jsme rozdělali oheň, začalo pršet. To nám však nevadilo a v přístřešku jsme ukuchtili vynikající oběd, který nás dostatečně zasytil před cestou zpátky do Kolince. Déšť nakonec přestal těsně před odchodem a tak jsme vyrazili na cestu a dýchali čerstvý vzduch. Po dalším setkání se stádem krav a much jsme dorazili do Kolince, kde jsme jen chvíli počkali na vláček a rozjeli jsme se domů, za maminkou a do postýlky.

Tak zase příště Ahoj Mejla

odkaz na fotky: 

Formát pro tisk