Tábor P2 - Cestou dávným starověkem

Svůj tábor na Přebudově (17.-30.7.2016) má naše pionýrská parta P2 a připravila celotáborovou hru Cestou dávným starověkem. Děti za čtrnáct dní se seznámili se životem v Mezopotámii, Fénicii, Gálii, starém Egyptě, Římu a Řecku. Po rozkliknutí nadpisu článku najdete odkaz na 750 fotek z tohoto tábora.Přidán článek, který nám poslal Mejla

odkaz na fotografie:  

 http://p2nepomuk.rajce.idnes.cz/7_17-30_2016_Putovani_davnym_starovekem/

http://p2nepomuk.rajce.idnes.cz/7_17-30_2016_Putovani_davnym_starovekem_2/

Cestou dávným starověkem

V jedné malé vesničce, na kraji hlubokých Brdských hvozdů žil chlapec, kterému nikdo neřekl jinak, než Přebud. Ono to vlastně bylo jeho jméno, tak proč by mu tak neříkali, že? Byl to hoch nesmírně zvídavý a zanedlouho měl v širém okolí známou každou květinku a i toho nejmenšího pavoučka znal jménem. Jak ale rostl, začala mu být česká kotlina malá. Rozhodl se, že se vydá na cestu mnohem delší, že dojde tam, kam se ještě nikdo nepodíval. Téměř rok mu trvalo naplánovat si celou cestu, ale když měl hotovo, zabalil si věci, rozloučil se s maminkou a vyrazil na cestu.

Že to bude cesta vskutku strastiplná, to tušil a tak si na pomoc přizval velikou skupinu kamarádů, která mu po celou cestu pomáhala. Jejich první zastávkou byla Mezopotámie. Cestou potkali jen pár lapků, kteří Přebuda chtěli okrást o to nic, co s sebou měl. Byl to pouze šátek s buchtami od maminky. Však to znáte, jak se chodí do světa. Když dorazili na místo, byli sice unavení, ale plní odhodlání nalézt Chamurappiho zákoník, Visuté zahrady Semiramidiny a dát si jedno světlé Mezopotámské.

Než nalezli zákoník, tak se docela naběhali, ale nalezli ho. Při hledání zahrad už to nebylo tak složité, ale i tak bylo nutné splnit několik úkolů, než místní zahradníci dovolili alespoň nahlédnout do několika zákoutí zahrad.

Ačkoliv se Přebudovi v Mezopotámii líbilo, musel s celou skupinou pokračovat, aby se stihl nejpozději do konce prázdnin vrátit domů. No ano, i Přebud chodil do školy.

Další cesta zavedla našeho dobrodruha do Fénicie. Už zdálky, když putoval, viděl podivné pramice na obrovském rybníku. Nikdo nevesloval a přeci pluly. Jen ty vlnky nebyly jako na jeho oblíbeném rybníčku.

Féničané Přebuda a zástup spoludobrodruhů přivítali a protože byli noví, museli být po féničansku pokřtěni. Hodně pomocníků mělo strach a tak se pokoušeli spasit útěkem. Nakonec byli ale všichni odlapeni a zjistili, že je to vlastně veliká zábava.

Protože všichni prokázali, že jsou stateční, šikovní a chytří, pomohli Féničanům vyřešit malou záhadu, za kterou od vděčných námořníků dostali kouzelnou kostku. S tou, když se hodilo správně, mohlo se cokoliv zdvojnásobit.

Další cesta nebyla daleká. Jen přešli Suezský průplav, který ještě nebyl průplavem, ale pouští a severovýchodním hraničním přechodem vstoupili na území starověkého Egypta. Faraon Imhotep byl potěšen jejich přítomností, protože se mu nedostávalo peněz na placení stavitelů jeho pyramid. Naše skupinka se vrhla do práce a velikou měrou, hlavně za pomoci kouzelné kostky, přispěli k rychlejšímu dokončení stavby. Ale jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a ani faraon, ač božským panovníkem, není nesmrtelný. Přišla děsivá písečná bouře, která během jedné noci zasypala úplně vše. Včetně pyramid. Faraon Přebuda uprosil, aby mu je pomohl najít. To se mu s pomocí jeho souputníků podařilo a Imhotep mohl v klidu umřít.

Ač v nohách tisíc mil, stopy déšť i vítr smyl… vyrazil chlapec zvídavý se svými kamarády dál. Cesta to byla opět dlouhá, protože vedla až do daleké Galie, kde na naše cestovatele čekaly hordy odbojných Galů a také pár druidů. Ti způsobili, že se všude setmělo a nezbylo, než pokračovat dále poslepu. Nějaké potlučené čelíčko od statných a posvátných dubů bylo, ale všichni nakonec přečkali. Jen museli cestou porazit nějaké menší hordy rozzuřených a znepřátelených Galů.

Když se pak dostali ke spřátelené vesničce, čekalo je nemilé překvapení. Druid, který jim sliboval posilující lektvar, ztratil někde v lese recept. A tak nezbylo, milému Přebudovi a jeho věrným, než jít hledat.

Nalezený lektvar všem dodal síly k daleké cestě do Říma. Někdo si cestu zpestřil o vyhlídku z vysoké věže Na Skále. Někdo byl Štědrý a potěšil bohy u studánky a někdo podrbal daňky pod bradou a jeden dokonce mezi parohy. Ale protože všechny cesty vedou do Říma, sešli se všichni v zájezdní cukrárně, kde se převlékli do suchých hábitů a vydali se vstříc nebezpečí soutěžím v Koloseu. Všichni, díky svému umění přečkali a mohli si druhý den poslechnout moudré řeči Tacitovy. Nakonec byli všichni poučeni a s Římem se rozloučili ve velikém stylu. Na počest hostů, rozuměj Přebudovců, bylo otevřeno veliké kasíno, kde se všichni rozprostřeli a vydělávali a prohrávali své těžce vydřené peníze.

Poslední zemí, kterou Přebud navštívil, bylo velkolepé Řecko. Aby přesvědčili hrdinné Řeky, že i oni jsou dramaticky zdatní, předvedli něco ze svých repertoárů. Tu se na jevišti objevila komedie, tu tragédie, ale nakonec bylo vše v pořádku a Řekové mohli zapálit Olympijský oheň, který zahájil Olympijské hry. Jeden exceloval ve střelbě, druhý v běhu, třetí…čtvrtý, pátý a tak dále, vždyť každý máme buňky na něco.

Přebud byl z toho všeho tak unavený, že se vydal spát, ale cestou tak ukrutně zabloudil, že bylo nutné vyhlásit poplach a Přebuda najít. Nakonec byl nalezen, svými kamarády nakrmen a společně se mohli vydat na cestu poslední. Na cestu smutnou, protože něco, co tak nevinně začalo, musí také jednou skončit. Všichni jsme s Přebudem zažili věci veselé, srandovní, někdy smutné, či věci k pláči. To ale k velkému putování patří. Co však k velkému putování také patří, je veliký DÍK všem, kteří se na tu cestu vydali. Těm, kteří cestu naplánovali. Těm, kteří se starali o spokojená bříška. Těm, co se staraly o náplasti se zvířátky. A hlavně těm, bez kterých by to ani nešlo. Ano, jste to vy, děti. Všem Vám děkujeme, že jsme společně mohli strávit krásných čtrnáct dní na Přebudově.

Tak zase za rok Ahóóój!!!

Za P2 zdraví Mejla

Formát pro tisk